Odhalení dynamiky vytváření hodnot v žurnalistickém vzdělávání (případová studie COVID-19)
1. 12. 2022
Fyzické uzavření univerzit a vysokých škol kvůli pandemii onemocnění COVID-19 rekordně zrychlilo digitalizaci výuky žurnalistiky. Pandemie a přísná omezení návštěvnosti školních areálů radikálně změnila hodnotovou nabídku škol pro studenty a proměnila výuku praktických žurnalistických dovedností především ve vynucenou kombinovanou výuku. Předkládaná studie publikovaná v odborném časopise Journalism Practice zkoumala možné postupy nahrazení osobního kontaktu studentů s pedagogy při zachování bezpečného vzdělávacího prostředí a výuku praxí.
Autorky, v čele s Ragnhild Kristine Olsenovou, navrhly koncepční model pro rozvinutí dynamiky tvorby hodnot ve vyučování žurnalistiky. Aplikovaly jej na bakalářský multiplatformní kurz a zjistily, že navzdory dostupnosti výukových materiálů, bylo online prostředí vnímáno za méně kvalitní než fyzická výuka.
Studie odhaluje nové příležitosti i úskalí, které pro vytváření hodnot přináší digitální výukové zdroje. V rámci distančního vzdělávání je jejich využívání zcela nezbytné. Odpadla dobrovolnost a možnost výběru mezi fyzickou a digitální výukou, která představuje zásadní výhodu kombinovaných výukových režimů. Zjištění potvrzují názor Boelense, De Wevera a Voeta (2017) o důležitosti flexibility při kombinované výuce. V průběhu pandemie onemocnění COVID19 však bylo velmi obtížné ji zajistit jako jednu z hodnot výuky.
Nucenou digitalizaci kurzu studenti nepřijali dobře. Vyjadřovali zmatení a frustraci, kurz považovali za příliš náročný a komplexní, aby jej šlo snadno přenést do kontextu kombinované výuky s důrazem kladeným pouze na digitální výuku. Autorky předpokládají, že nesoulad mezi nabídkou hodnot a vnímaným přínosem výuky vedl k jejich demotivaci. Spoluvytváření hodnot bylo negativně ovlivněno, studenti se do digitálních učebních zdrojů nezapojili plně. Krizové situace mohou zesilovat pocity přetížení a „ztracenosti“. Zjištění studie prokazují důležitost přizpůsobení digitalizované výuky dovednostem studentů.
Vyučující byli sice dostupní a k dispozici prostřednictvím Zoomu, telefonu a e-mailu, to však nepředstavovalo uspokojivou náhradu osobního setkávání. Digitální interakce sice patřila do hodnotové nabídky, studenti ji ale vnímali jako nedostatečnou. Když při své zpravodajské práci narazili na překážky, nemohli se opřít o přímý kontakt s pedagogy. U náročnějších úkolů přitom narůstá potřeba mentoringu a zisk zpětné vazby prostřednictvím dialogu. S tím se pojí zásadní pocit bezpečí a začlenění do (studijní) skupiny.
S absencí interakce tváří v tvář na akademické půdě rostl zájem o vyhledávání pomoci a asistence. Toto zjištění přesahuje specifický kontext studie, neboť poukazuje na důsledky digitální výuky i mimo dobu pandemie. Na základě těchto zkušeností autorky ukazují na zásadní význam osobního kontaktu. Digitální interakce by měla spíše suplovat než nahrazovat výuku s vyučujícím na akademické půdě. Je tak nezbytné hledat cesty k tvorbě studijního prostředí, v němž se studenti budou cítit zapojení a chránění, ať již půjde o teoretický či praktický kurz.
Širší sociální důsledky pandemie podnítily nové pedagogické postupy. Projevovaná starost o žáky a sledování jejich pohody byly pozitivně přijaty. Prosté obvolávání studentů a ptaní se na jejich aktuální pocity a prožitky studentům vyhovovalo. Tyto drobné projevy soucitu zmírnily stres, zvýšily jejich nadšení a zapojení do kurzu.
Realita výuky během pandemie se od této vize lišila. Spoluvytváření hodnot kurzu nebylo v souhrnu optimální a přizpůsobené schopnostem studentů, kteří s nastalou situací rovněž neměli žádné zkušenosti. Obecná nejistota spojená s pandemií a náročnost kurzu vedly k nesouladu mezi navrhovanou hodnotou a skutečnými potřebami.
Nový koncepční model spoluvytváření hodnot stojí na čtyřech klíčových aspektech: flexibilitě, interakci, seberegulaci a afektivním učení. Vyhodnocení ukazuje, že jednotlivé pilíře nejsou při tvorbě hodnot stejně významné.
Podmínky afektivního učení musí být uspokojivé, ve stylu Maslowovy hierarchie potřeb, aby studenti mohli ocenit flexibilitu a seberegulaci. Studenti teoretičtějších kurzů, a obecně zkušenější žáci, ani tolik na afektivitě nelpí. Váha klíčových aspektů modelu by proto měla být dále přizpůsobena typu kurzu a skupině studentů. Model představuje spíše interpretační rámec, který lze aplikovat ve třídě se specifickými potřebami, než pokus o popis jedné absolutní reality.
Studie nabídla dva přínosy. Představila model spoluvytváření hodnot a výsledky případové studie COVID-19. Oba jsou relevantní pro teoretiky žurnalistické výuky i školy a pedagogy. Odhalily proces spoluvytváření hodnot probíhající mezi studenty žurnalistiky a učiteli. Model se zaměřil na studenty jako aktivní přispěvatele k učení, inovacím a zlepšování výuky. Jde o novou perspektivu a alternativu k marketingovému pohledu na studenty jako na pouhé zákazníky vzdělávání. Autorky vnímají svou studii jako důležitý korektiv zjednodušeného měření spokojenosti studentů jako ukazatele kvality výuky.
1. 12. 2022 | Autorka: Natálie Pančochářová
