Umělá plicní ventilace (UPV)

U pacientů v těžkém stavu či během operace lze částečně nebo úplně podpořit dýchání pomocí přístroje zvaného mechanický (plicní) ventilátor. Cílem je ovlivnění velikosti plicního objemu, podpora výměny plynů v plicích a snížení zátěže svalů při dýchání.

Podle mechanizmu průtoku plynů rozlišujeme ventilaci přetlakem, podtlakem a některé další méně časté typy (vysokofrekvenční, oscilační). První uvedená je též označována jako konvenční UPV a je rovněž nejčastěji používaná, vyžaduje nicméně kontinuální zajištění průchodnosti dýchacích cest. Lze rovněž nastavit různé kombinace řízení dechu mezi přístrojem a pacientem.

UPV slouží k podpoře či udržení základních životních funkcí a sama o sobě není léčebnou metodou. Je také spojena se zvýšeným rizikem nežádoucích příhod a komplikací (pneumotorax, pneumonie, poranění dýchacích cest apod.). Proto je obvykle snaha ponechávat pacienta na UPV jen po nezbytně dlouhou dobu.

U pacientů s těžkým průběhem onemocnění COVID-19 jde o velmi častou techniku pro překonání kritické fáze, která je obvykle spojena se selháváním plic. Obsluha vyžaduje ovšem pečlivě zaškolený a zkušený personál. Podle monitoringu kapacit intenzivní péče v ČR bylo v říjnu 2020 k dispozici více než 1 800 systémů UPV.

Zdroje:

1. Dostál P. a kol. Základy umělé plicní ventilace. Praha: Maxdorf, 2018. ISBN 978-80-7345-562-0.
2. WikiSkripta. Umělá plicní ventilace.
3. Ministerstvo zdravotnictví ČR. COVID 19: Přehled aktuální situace v ČR.